Moje cesta k čaji

Mohli byste se vyptávat. „Kájo, a jak ty ses vlastně dostala k čaji?" „Jak dlouho ho piješ?" „Víš aspoň trochu, o čem tady na blogu mluvíš?" Proto vám teď povyprávím příběh o mé cestě k čaji. Později bude i řeč o cestě ke kávě. Milovníkem se člověk nestává jen tak z ničeho nic. K nejlepším nápojům se musí propít.

Když jsem byla malá, rodiče vařili černý čaj do velkého hrnce. Byla to spíše taková obarvená voda. Občas jsme pili i bylinky, samozřejmě ze sáčku. Pro čajovou kulturu jsem neměla základy. Naštěstí gympl je od toho, aby podal všeobecné vzdělání, a tak jsem se na něm mimo jiné naučila pít pořádné čaje. 

Já a čajovna 

Čaje bych si nezamilovala, kdybych si nezamilovala čajovny. Poprvé jsem v jedné byla v únoru 2010. Byla jsem pěkný barbar, na sypané čaje jsem, především kvůli ceně, nebyla zvědavá, a tak jsem si objednala Pigi čaj. Velký hrnek porcovaného čaje obohacený o pár kapek citronu. Dodnes se tomu směju. Jako kdyby někdo jel na jižní Moravu a pil tam víno z krabice... 

Mou vášnivou láskou se později stala frýdecká Dobrá čajovna. Tam jsem poprvé vkročila 11. 6. 2010. Nedivte se, mám vynikající paměť na data. Ten den jsme zpívali se sborem na náměstí. Cestou domů jsem potkala kamarádku, ta mi řekla, že jde s ještě jednou kamarádkou ven... a bylo. Vzaly mě do čajovny a objednaly čaj, který mě tehdy vůbec neoslovil. Za to prostředí mě okouzlilo až až. 

Kombinace puberty a kofeinu ústila ve velké záchvaty smíchu. Ještě teď, po deseti letech, vidím živě starší paní, která k nám přišla, posadila se a úplně klidným hlasem řekla: „Děvčata, tady jste v čajovně, sem chodí lidi odpočívat."  Dnes už se (snad) umím v čajovně chovat a snažím se trochu mírnit své kamarády. Víte, jak jsem se styděla, když jednomu z nich několikrát vyzváněl mobil a pak do něho hlasitě mluvil?

S každou další návštěvou jsem měla Dobrou čajovnu raději. Chodila jsem tam na rande, s holkama jsme pořádaly vánoční a narozeninové posezení, brala jsem tam každého, s kým jsem si chtěla popovídat. 

V létě 2017 jsem se se svou milovanou musela rozloučit, stěhovala jsem se do Prahy. Bydlela jsem tam dva roky a oblíbila jsem si Čajovnu setkání. Když jsem se vrátila do rodného Frýdku, začala jsem pořádat úterní čaje o páté. Museli z nás mít radost, scházelo se nás dost, účet býval vysoký. Tak do šlo až do covidu...

Čajovny jsou vždycky skvělé. Tu „moji" ale nikdy žádná nepřekoná, to mi věřte. 
Kterou čajovnu máte rádi vy?

Čajování doma 

Zatímco v čajovnách jsem si užívala kvalitní čaje, doma jsem pila jenom vodu. Jedině jako nemocná jsem toužila po horkém nápoji, nemusím asi zdůrazňovat, že jsem ho připravovala z kdovíjakých supermarketových sáčků.

V květnu 2014 přišel malý zlom. Strávila jsem dva týdny na horách, kde jsem zajišťovala program dětem na školách v přírodě. Po vzoru svých kolegů jsem každé ráno vypila půllitrový čaj. Návyk jsem si udržela. Pila jsem o víkendech, pila jsem, když škola začínala v devět. Když začínala v sedm, neměla jsem na nic takového čas. Už tak jsem vstávala v 5:20, kdo by si dával budík dobrovolně dřív jen proto, aby stihl vypít čaj...? Takový blázen nejsem ani já!

Velký zlom pak přišel v lednu 2015. Byla jsem v maturitním ročníku a chtěla jsem se šprtat maturitní otázky. Jak se nejlépe studuje? Přece na kofeinový pohon. Začala jsem pít o sto šest. A pozor! Propadla jsem sypaným čajům. Pila jsem na střídačku jasmínový čaj a zelený čaj s ovocem.

Další důležitý milník přišel v květnu téhož roku. Za úspěšné složení maturitní zkoušky jsem dostala první konvičku. A tím se odstartovala totální mánie... Projít kolem obchodu s čajem a nic si nekoupit pro mne začal být veleúspěch. Bez čaje nežiju. Za konvičky bych vraždila. Jsem tak trochu cvok.

A co přivedlo k čaji vás? Napiště mi do komentáře svůj příběh.